ASCA Nationals Georgia, USA 2005 ** ch.s. Diandra ** Australský ovčák **

Posledních 12 dní v říjnu jsme s Trey strávily v USA a zúčastnily se ASCA National Specialty Show v Conyers.

Již mnoho let byla v čele seznamu mých nesplněných přání návštěva „události roku“ Klubové výstavy australských ovčáků v zemi původu, kterou každoročně pořádá mateřský klub pro australské ovčáky Australian Shepherd Club of America (ASCA). V USA nepoužívají výraz Klubová výstava, ale používají výraz Nationals. Je to opravdu mega akce, která trvá zpravidla 8 dní a vystřídá se na ní přes tisíc australáků (letos se katalog zastavil na čísle 1353). Do té doby jsem jich viděla pohromadě nějakých 200 na ASCA výstavách v Německu, ale takové množství mi přišlo nepředstavitelné.

Na začátku roku 2005 na mě začala moje kamarádka Dottie naléhat, že bych už konečně měla přijet a ne o tom jenom pořád přemýšlet a nabídla mi, že mi pomůže s přihlašováním i vším okolo a hlavně se tam chystá také, takže můžeme jet spolu. Chvíli jsme o tom jenom tak žertovaly, ale nakonec jsem začala řeči proměňovat v činy.

Den D nastal ve středu 19.10. Letěly jsme sTrey z Prahy přes Frankfurt do Washingtonu, kde na nás měla na letišti čekat Dottie. Hrozně jsem se bála o Trey a při nástupu na palubu jsem nutila letušky, aby se přesvědčily, že opravdu nezapomněli Trey naložit. Po přistání ve Frankfurtu se mi podařilo zahlédnout, jak ji vykládají a i potom jak ji nakládají do našeho dalšího letadla. Po přistání jsem napřed musela absolvovat všechny formality a už jsem se hnala k přepážce, kde jsem tušila, že mi ji vydají. Nakonec jim to trvalo déle než manipulace se zavazadly. Ještě si neodpustím poznámku, že na žádném letišti nemají dost velké vozíky, pokud máte kromě zavazadel ještě přepravku se psem, a to není australský ovčák až takový obr, takže i přepravka má celkem rozumné rozměry. Trey byla velmi ráda, že mě po tak dlouhé době vidí a nevypadala na to, že by na ní dlouhý let zanechal nějaké následky. Jenom už strašně nechtěla být v té bedně.

Z letiště jsme jely rovnou na Dottie pravidelnou lekci v pasení, takže se Trey měla hned možnost pořádně protáhnout a ještě si trochu pohrála s ovečkami. Pak už jsme jely rovnou domů, kde na Trey čekalo velké překvapení v podobě 10 koček domácích. Všechny byly zvyklé na psy, takže seznámení proběhlo v pohodě, přestože kočku našich sousedů svorně nesnáší všichni moji psi. Jedinou výhradu Trey projevila, když se asi 3 kočky rozhodly, že v mojí posteli je místo i pro ně. Nicméně velmi rychle jsem jí vysvětlila, že se tam vejdeme všichni – já, ona i ty kočky.

Ve čtvrtek ráno jsme jely k Dottie do práce – pracuje v hotelu pro psy, který je součástí veterinární kliniky a také tam nabízí úpravu psů. Takže jsem tam nejen vykoupala Trey, ale také si udělala exkurzi po americké veterině. V poledne jsme měli sraz s dalšími dvěma kamarádkami Dottie a vyrazily směr Atlanta. Každá jela ve svém autě, takže jsme cestu pojaly jako seznamovací a já si s Trey při zastávkách různě přesedala. Večer jsme přespaly v motelu a ráno pokračovaly v cestě. Do Olympijského parku v Conyers u Atlanty jsme dorazily podle plánu po poledni. Najít prostory, ve kterých lze uspořádat takhle velikou akci, není jednoduché a hlavně klub a lidičky, kteří se do něčeho takového pustí. Letos se tato akce konala, jak jsem již napsala, v Olympijském parku, kde se odehrály všechny jezdecké disciplíny během letní olympiády v Atlantě v roce 1996. Areál to je opravdu veliký, dokonce byl někde v jiné části cirkus, ale ten jsme ani koutkem oka nezahlédly.

Trey měla v sobotu na programu výstavu a 3 běhy agility. Zjistila jsem, že výstava probíhá ve dvou kruzích, zvlášť psi, zvlášť feny. Měly jsme štěstí, že třída Novice začínala jako první po polední přestávce, takže jsme přesně věděly, kdy musíme být připraveny u kruhu. Nakonec se ukázalo, že to tak bylo celý týden, což mi hodně usnadnilo život. Bohužel na žádné z Pre-Show nebyl k dispozici katalog, takže sledovat dění ve výstavním kruhu mi nepřišlo až tak zajímavé, protože bez katalogu nevíte, na jakého psa se koukáte a navíc téměř určitě budou všichni psi vystavováni i na samotné klubovce. Ještě jsem šla rychle najít Ann Shope z kennelu Legends, chovatelku otce Trey, se kterou jsem byla předem domluvená, že mi Trey na výstavě převede. Domluvily jsme se, jak to odpoledne uděláme a já se mohla přesunout do jiné části areálu, kde byly vedle sebe celkem tři parkury pro agility.

V USA začínají napřed ti nejlepší, kteří závodí v kategorii Advanced. Na jednom parkuru probíhal Jumping, na druhém Agility a na třetím Gambler. Velmi pečlivě jsem předem četla pravidla Gambleru, ale rozhodla jsem se, že ho napoprvé jen obhlédnu a Trey jsem nepřihlásila. S Trey jsme měly dost času podívat se, jak se v USA běhá a udělat si představu, co nás asi tak čeká. Po kategorii Advanced přišla na řadu kategorie Open a teprve potom naše kategorie Novice. Na Jumpingovém parkuru to šlo nejrychleji, takže jsme jako první běžely Jumping, oni tomu říkají Jumpers. Trey zaběhla Jumping čistě bez jediného zaváhání a já byla zvědavá, jak bude vypadat výsledková listina. Bohužel jsem musela odejít kvůli výstavě, takže jsem běhy našich soupeřů neviděla.

Vrátily jsme se k Ann s velkým předstihem, protože jsem se domnívala a oprávněně, že se mojí výstavní úpravě Trey dostane spousty vylepšení. Zase jsem se naučila mnoho nových a užitečných věcí. Pak si Ann vzala Trey, aby se spolu trošku sehrály před vstupen do kruhu (přeci jenom Ann viděla Trey naposledy jako šestitýdenní štěně ;-)))

Když Ann s Trey nastoupily do kruhu, asi jsem zapomněla i dýchat a schovávala se, aby mě Trey nemohla zahlédnout ani koutkem oka, protože její soustředění na Ann – no spíš na ty dobroty, co pro ni měla :-)))), bylo perfektní. Rozhodčí posuzovala způsobem, který je zcela běžný na ASCA výstavách. Tzn. když celá třída nastoupila, začala postupně posuzovat jednotlivé psy. Napřed vizuální prohlídka z odstupu, potom rozhodčí prohlédne zuby a celého! psa důkladně prohmatá, takže množství chlupů nemůže nic schovat. Pak následuje posouzení v pohybu tam a zpět (ovšem kruhy na ASCA výstavách jsou velmi prostorné, takže to není jako u nás, že než se pes pořádně stačí rozběhnout, už se musí otočit nazpět), znovu zastavení v postoji a kolečko kolem celého kruhu. Pravda, chvíli to trvá, ale v USA se nepíší posudky a o to víc času má rozhodčí na prohlídku psů. Po posouzení celé třídy většinou rozhodčí pošle všechny psy najednou několikrát dokola, pak je zastaví, znovu prohlédne v postoji a pak ještě jednotlivě posílá psy tam a zpět. Pak většinou určí předběžné pořadí tím, že pošle prvního k jiné straně kruhu a za ním pošle druhého, třetího a čtvrtého a pak dá pokyn zbytku třídy, aby se za ně zařadil. Když si není jistý svým výběrem, rozhodčí vybere víc psů než čtyři. Pak zpravidla znovu pošle kolem kruhu celou třídu a buď je se svým výběrem spokojen a naznačí vystavujícím pořadí nebo provede nějaké změny a znovu pošle psy dokola až do definitivního rozhodnutí. Mimochodem to je také důvod, proč tak ráda na ASCA výstavy jezdím, protože rozhodčí posuzuje především stavbu těla a velký důraz je kladen na pohyb. Taky australák je především pracovní plemeno, no ne? Mnohokrát jsem se na ASCA výstavách přesvědčila, že největší pes s nejvíc chlupama rozhodně nemá vítězství zaručeno. A také rozhodčí posuzující na ASCA výstavách musí splnit podmínky stanovené ASCA klubem, které rozhodně nejsou jednoduché, a v naprosté většině jsou to dlouholetí chovatelé australských ovčáků.

Když Ann s Trey za sebou měly i druhé tam a zpět, s napětím jsem očekávala, až rozhodčí začne posílat psy na předběžné pořadí. Když ukázala jako první na Trey, říkala jsem si, že takové štěstí hned první den mít nemůžeme a určitě se to ještě změní. Nezměnilo, všichni oběhli poslední kolečko a už rozhodčí Sundy Miles ukazovala konečné pořadí. Také to ovšem znamenalo, že se Trey bude ještě muset do kruhu vrátit s ostatními vítězkami tříd o Winners Bitch. Nemohla jsem se radovat příliš dlouho, protože bylo na čase, abychom se s Trey opět vrátily k agility.

Tam jsem zjistila, ze náš Novice Regular (tak říkají Openu) parkur je již připraven k prohlídce. Než na nás došla řada, vzpomněla jsem si na předchozí běh a šla se podívat po výsledkové listině. Když jsem u Trey jména našla jedničku, trošku mě to překvapilo. Už po doběhu jsem věděla, že 10 kvalifikačních bodů máme v kapse, ale nijak jsem Trey nehnala, běžela jsem tak trochu na jistotu, protože jsme měla v úmyslu udělat všechno proto, aby se Trey vrátila s tituly Open Jumpers a Open Regular a tak nám šlo o kvalifikační body, ne o umístění. V Openu Trey shodila hned první laťku, ale zbytek běhu jsme už zvládly bez problémů. Nevadí, alespoň 5 kvalifikačních bodů máme také v kapse. Hned po skončení tohoto běhu nás čekal další Regular běh. Tady Trey udělala chybu ve slalomu, ale podle pravidel je to pouze ztráta času bez trestných bodů. Standardní časy byly stanovovány velmi mírně a tak i s opravou slalomu od jeho začátku jsme dosáhly času 33,10, takže jsme se do standardního času stanoveného na 45,45 vešly s přehledem a dalších 10 kvalifikačních bodů bylo našich.

Protože jsme měly odběháno, šla jsem se podívat jak to vypadá ve výstavním kruhu. Posuzování tříd už končilo, tak jsem zůstala s Ann do doby, než byl opět čas, aby s Trey nastoupila do kruhu o Winners Bitch. Předvedly se opět moc hezky, ale už neměly štěstí. Zaběhla jsem se ještě podívat k agility na výsledkovou listinu, abych u jména Trey opět našla jedničku.

Když jsem si večer v klidu přemýšlela nad naším prvním dnem, nemohla jsem být nespokojená - ze 4 účastí byla Trey třikrát první a jednou druhá, to nebyl vůbec špatný výsledek. Hříšné myšlenky typu "kéž by to tak pokračovalo i v dalších dnech" jsem velmi rychle zaplašila.

22.10. ASCA Pre-Show Sunshine State Australian Shepherd Club rozhodčí: Sunday Miles (USA)

V neděli byla na programu další Pre-Show, Pre-Trial v obedienci a agility, první kolo ročního finále v pasení a zkouška ve stopování. Předpona Pre znamená jen to, že se výstava koná před samotnými Nationals, zrovna tak předpona Post znamená, že se koná po. Jinak je to zcela samostatná výstava či závod, jen se koná na stejném místě. Nás se opět týkala výstava a 2 agility běhy. Původně jsem měla s Ann domluveno, že Trey vystaví jen v sobotu, abych měla čas se trošku rozkoukat, ale když jim to v sobotu tak báječně šlo a Ann byla s Trey velmi spokojená a stále dokola mi opakovala, že je to potěšení takového psa vystavovat, tak jsem za ní hned ráno vyrazila s nabídkou, jestli si to nechtějí zopakovat. Ano zopakovaly, opět mi Ann vracela Trey s modrou kokardou za první místo. Ovšem ještě než došlo na výstavní kruh, tak jsme si s Trey zaběhly jeden Jumping, opět bez chybičky, takže dalších 10 kvalifikačních bodů bylo našich a s nimi dokončený titul Novice Jumpers. A k němu ještě první místo. Odpoledne jsme si zaběhly Novice Regular běh a bylo z toho druhé místo a 10 kvalifikačních bodů. Odpolední soutěž o Winners Bitch nám už žádný další úspěch nepřinesla.

Nedělní skóre 3 účasti a dvě první a jedno druhé místo k mé velké radosti kopírovalo v sobotu nasazený trend :-))

23.10. ASCA Pre-Show A Southern Tradition Australian Shepherd Association rozhodčí: Rick Gann (USA)

Novice Jumpers - 1. místo a získaly jsme 10 kvalifikačních bodů a titul JS-N

Pondělní program byl pro Trey především odpočinkový a pro mě divácký. Na programu sice byla další Pre-Show, ale rozhodla jsem se už předem, že v pondělí nechám Trey odpočívat a na výstavu jsem jí nepřihlásila. Pro sebe jsem měla naplánováno, že si užiju 2. a 3. kolo ročního finále v pasení, kam po prvním kole postoupila desítka nejlepších a také agility mělo na programu roční finále, na které jsem byla velmi zvědavá, protože skýtalo šanci porovnat na jednom parkuru ty nejlepší. Navíc mezi padesáti nejlepšími byla i Rickyho mladší sestra, se kterou jsem se sice několikrát o víkendu potkala mimo parkur, ale nepodařilo se mi ji zastihnout při běhu. Už v neděli začal foukat silný vítr, i když krásně svítilo sluníčko. Prý kvůli hurikánu na Floridě, ovšem v pondělí bylo daleko hůř a vítr byl opravdu silný, ale sluníčko bylo stále vidět. Na parkuru zdvihal velká oblaka písku, což jistě nebylo moc příjemné ani pro psy, ani pro jejich páníčky. Ráno jsem na sebe nabalila všechno, co šlo, vzala židli a kameru a přesunula se k arénám pro pasení. Tam jsem narazila na Amy, díky které se mi opět dostalo mnoho odpovědí na moje četné otázky a chvílemi se přidávali i ostatní diváci. Američani jsou vážně moc vstřícní ;-))) Přišla jsem zhruba v polovině pasení ovcí, které zahajovalo druhé kolo a do arény právě nastupoval WTCH Rising Sun’s Qwick Draw RTDcs (finále bylo součástí Nationals, takže všichni zúčastnění psi byli uvedeni v katalogu a s nápovědou diváků jsem si konečně mohla vyhledávat jména). Pasení sleduji jen velmi okrajově a stále se v této kynologické disciplíně považuji za velkého laika, takže většinou nejsem schopna vidět chyby, v tomto případě ovčáka, jako třeba u agility, ale tenhle pes předvedl v mých očích naprosto perfektní práci. Převzal kontrolu nad stádem, provedl jej dvěma brankami, pak je zavedl do košáru, panička zavřela vrátka. Pak je zase otevřela a on je opět vyhnal ven a zavedl je zpátky do místa, ze kterého se ovce vypouštěli. Takhle jednoduše bych popsala, jak to vypadalo v mých laických očích. Určitě to tak jednoduché nebylo a Amy jsem pobavila svým konstatováním, že jsem netušila, že ti nejlepší jsou až takhle dobří a že to pasení v podání těch nejlepších je teda pěkná nuda. No hned následující pes ukázal, jak jsem se mýlila. Přeci jenom ovce jsou živí tvorové a občas mají svoji hlavu stejně jako psi.

Arény pro pasení byly na kopečku a vítr chvílemi opravdu bral dech. Abych se trochu zahřála, vydala jsem se k agility parkurům, které byly naopak v malém údolíčku a přeci jenom trošku v závětří. Opět mi trošku komplikoval život - americký zvyk uvádět do startovních listin jména psů tak, jak jim říkají jejich majitelé a ani startovní čísla se nepřidělují a psi jsou na start vyvoláváni právě těmito jmény. Ještě, že alespoň v katalogu byla plná jména psů včetně těch, jak jim říkají. Nakonec právě tady mě nejvíc mrzelo, že sebou nemám Rickyho, protože bych ráda změřila síly. No, pravda i kdyby se mnou byl, bylo by nám to houby platné, protože účast v tomto finále je nutné si vybojovat celoročními výsledky na ASCA závodech ;-)

K pasení jsem se ještě během dne několikrát vrátila, protože po ovcích byl na programu dobytek a nakonec kachny. Pasení je pro mě vždycky velký zážitek a byla jsem ráda, že jsem konečně mohla vidět australáky (a ještě k tomu ty nejlepší) pást kachny a hlavně dobytek na vlastní oči.

V úterý jsme měli na programu poslední Pre-Show a také začínal Agility závod, který byl součástí samotných Nationals. Ann ani nemrkla, když jsem za ní ráno opět přišla s prosbou, jestli by s Trey ve výstavním kruhu nepokračovala až do konce týdne. Je opravdu velmi těžké soustředit se na více disciplín najednou a ještě k tomu uspět, zvlášť když hodně věcí je přeci jenom jinak než jsme zvyklí tady u nás. Navíc výstavní kruhy, agility parkury a stáje, kde jsme měly pronajatý box, abychom měly jakés takés zázemí a Trey klidné místo k odpočinku, byly od sebe docela daleko (také jsem měla celou dobu pocit, že stále někam chodím a chodím :-). Ann mi velmi ulehčila život a já nemusela ještě odbíhat převlékat se a připravit Trey do výstavního kruhu.

Vzhledem k tomu, že Trey získala za první dva dny dostatečný počet kvalifikačních bodů v kategorii Jumpers pro titul Novice, mohly jsme přestoupit do další úrovně zvané Open. K mé velké radosti jsme se ani v této úrovni nenechaly zahanbit a skončily na druhém místě. I z výstavního kruhu se tentokrát Ann s Trey vrátily "jen" s červenou kokardou za druhé místo. Hned potom jsme pospíchaly zpátky k parkuru, protože byl připraven pro běh Novice Regular. Trey se opět snažila, seč jí síly stačily a zaběhly jsme čistý běh a získaly tím poslední kvalifikační body potřebné pro titul Novice Regular a jako třešničku na onom pověstném dortu z toho bylo ještě i první místo. Večer se konala slavnostní recepce, kde se zároveň předávaly ceny všem vítězům Finále všech disciplín.

25.10. ASCA Pre-Show FASA 2. místo v Novice Class rozhodčí Carol Earnest (USA)

pro nás byla opět částečně odpočinkovým dnem, protože začínala hlavní výstava a na programu byly neoficiální třídy, junior handling a tzv. Altered. Zároveň začínal Nationals Trial v Obedience a také v pasení. Také pokračoval Nationals Agility Trial, kde nás čekal již jen jeden běh. Bohužel není možné přestoupit během jednoho závodu do vyšší úrovně, takže jsme si musely ještě zaběhnout Regular Novice parkur. Jinak jsem valnou část dne strávila sledováním dění ve výstavních kruzích. K večeru se konala prezentace laboratoří Therion, které převzaly rozbory krve pro registraci DNA (DNA-CP, DNA-VP). Večer se konala členská schůze ASCA.

byl pro nás nejrušnějším dnem. Trey čekaly 4 běhy agility a také účast ve výstavním kruhu Nationals. První běh Jumping jsme opět zvládly bez chybičky a získaly tak poslední body pro titul Jumpers Open a také z toho bylo první místo. Open Regular parkur se stavěl těsně před polednem a já už byla hodně nervózní s myšlenkou, že v jednu hodinu musí být Trey připravená vstoupit do výstavního kruhu. Naštěstí pořadatelé vycházeli závodníkům vstříc a výstava měla absolutní přednost, takže se mi bez problému podařilo, abych šla s Trey na start jako první. Bohužel už jsem byla myšlenkama trošku jinde a Trey toho využila a skočila mi zónu na áčku. I tak z toho bylo čvrté místo, jen bohužel bez kvalifikačních bodů. Pak jsem honem utíkala do našeho boxu, kde na mě už čekala Ann, aby Trey doupravila na výstavu.

S obavami i nadějí jsem sledovala Ann s Trey ve výstavním kruhu, protože konkurence byla samozřejmě ze všech výstav největší a počet fen ve třídě oproti předchozím dnům značně narostl. Ovšem i Ann se důkladně připravila a schovala si pro Trey od večeře jako odměnu steak. Kdo zná Trey, musí mu být jasné, že z Ann nespustila ani na chvíli oči :-)) Měla jsem obrovskou radost, když Trey svoji třídu vyhrála i tentokrát. Bohužel jsem se musela rychle vrátit k parkuru agility, protože se zde běhalo již druhé kolo Regular Open. Původně jsem plánovala, že to holt nějak omrknu a zkusíme to bez prohlídky, ale stačilo se před pořadateli zmínit, že jsem nestihla prohlídku kvůli výstavě a po doběhu posledního závodníka nás (nebyla jsem zjevně sama, kdo měl nějakou jinou aktivitu a nestihl původní prohlídku) rozhodčí nechal parkur si v klidu prohlédnout. Ovšem v mojí hlavě stále probíhala radost z velkého úspěchu Trey ve výstavním kruhu a tak jsem se na běh vůbec nesoustředila a když mi Trey opět skočila zónu na áčku, běh jsem sama ukončila. Bohužel nebyla možnost někde trénovat a tak se na nás obou začal projevovat nedostatek tréninku po tak dlouhém a nepřetržitém závodění. Než došlo na náš poslední běh toho dne a vůbec celého týdne, kterým byl Jumping, měla jsem dost času sebrat všechny síly, abychom si ho mohly pořádně užít. V úrovni Open jsme měly splněno a přestoupit jsme nemohly, takže o nic nešlo a já se rozhodla, že to tentokrát opravdu rozbalíme. Musím se pochválit, protože tenhle běh se nám opravdu hodně povedl a byl asi nejlepší ze všech, které jsme tam předvedly. Pes na druhém místě měl o 10 vteřin horší čas :-)))

27.10.

ASCA Nationals Conformation Show

1. místo v Novice Class

rozhodčí Ann Atkinson (USA)

Na pátek jsem původně měla naplánováno jen pendlování mezi oběma výstavními kruhy, kde se vystavovala druhá polovina psů a fen a případně se zajít podívat na Trial ve stopování. Stopování jsem bohužel nezvládla, protože se odehrávalo mimo areál a já nechtěla přijít o moc velkou část výstavy. Stejně jsem nakonec neviděla všechno, co jsem chtěla, protože Trey výhra z předešlého dne znamenala, že se pozdě odpoledne ještě představí ve výstavním kruhu v soutěži o Winners Bitch a tak jsem ji chtěla znovu po x-té a naštěstí naposledy v tom týdnu vykoupat a vyfénovat. Nedělala jsem si velké naděje, nicméně jak mi to odpoledne napsala Sari SMSkou, málokomu se dostane té cti se v tomto kruhu vůbec ocitnout a tak jsem chtěla, aby byla perfektně připravená, protože tato soutěž (spolu se soutěží o Winners Dog) je prvním vrcholem celé výstavy a je velmi ostře sledovaná početným publikem. Winners Bitch nakonec získala naprosto zaslouženě vítězka třídy American Bred, ani ne dvouletá fena Propwash Reason. Tady si nemohu odpustit poznámku, že tato fena z kennelu, který je velmi dobře znám i v Evropě, nevypadala ani trochu jako jedinci, kteří v Evropě tento kennel zastupují. Je to červená fena, střední síly kostry, na první pohled velmi nenápadná, která navíc nebyla ani příliš bohatě osrstěná, ale když se rozběhla, okamžitě k sobě přitáhla veškerou pozornost. Bohužel jediná použitelná fotka, kterou mám je tahle

Propwash Reason - ASCA Nationals 2005 Winners Bitch

Propwash Reason - Winners Bitch

Poinsett's Spit-N-Polish - ASCA Nationals 2005 Winners Dog

Poinsett's Spit-N-Polish - Winners Dog

Odpoledne jsme ještě různě fotily. Mimo jiné jsme také udělaly společnou fotku Trey a její polosestry Disney - BISSp CH Legends Wish Upon a Star Nitani CD STDs. Otcem obou je Ch Legends Rx 4 Success DNA-CP

Večer nás ještě čekal závěrečný banket, na kterém byly předány ceny jako HIT nebo MVA.

Po celý týden probíhaly každý den nějaké závody či soutěže v Obedienci, Agility, Pasení, stopování + výstava, různá finále a pod. Prostě každý den bylo na programu 4-5 různých věcí a někdy bylo velmi obtížné si vybrat, čemu dát přednost. Ale poslední den se program odehrával jen v jednom kruhu. V Americe neexistuje třída šampionů a pokud pes získá tento titul, nastupuje s Winners Dog a Winners Bitch přímo o titul BOB. Vzhledem k tomu, že na tuto velmi prestižní akci bylo přihlášeno 71 psů šampionů a 64 fen šampionek, nebylo technicky možné, aby nastoupili všichni najednou a tak byli postupně posuzováni po skupinách a ti nejlepší dle rozhodnutí rozhodčího postupovali dále. Napočítala jsem, že rozhodčí Rhonda Silveira vybrala celkem 37 jedinců, kteří se mohli zúčastnit odpoledního klání o BOB. V poledne začínalo finále v Juniorhandlingu, které posuzovala Regi Silveira, která myslím sama toto finále vyhrála a nebylo to tak dávno. Její vystupování i přes její nízký věk bylo velmi vstřícné a profesionální.

Po krátké přestávce následoval druhý vrchol výstavy a tím byla již zmiňovaná soutěž o BOB a ostatní nejvyšší tituly. Jako první se zadává titul Best of Breed, který získala Ch.Bayshore Dance with Me, titul Best of Opposite Sex získal mnoha tituly ověnčený Ch.Paradox Pandemonium CD RS-E-OP GS-E-OP JS-E. Mezi Winners Dog a Winners Bitch se vybírá Best of Winners, jímž se stala fena. Nakonec rozhodčí vybrala tzv. Premier Ten, tedy 10 nejlepších psů s 10 nejlepších fen.

Ch.Bayshore Dance with Me - BOB

Ch.Paradox Pandemonium ASCA Nationals 2005 BOS

Ch.Paradox Pandemonium CD RS-E-OP GS-E-OP JS-E - BOS

Musím říct, že celých 8 dní bylo velmi náročných pro nás obě. Většina kynologických akcí, na které jsme zvyklí, trvá celý víkend max. 3 dny. Myslím, že Trey to zvládla s daleko větším přehledem než já a energie jí neopustila po celou dobu. Pro mě to bylo nezapomenutelných 8 dní, které jsem si do té doby neuměla vůbec představit. Bylo to náročné fyzicky - 12 až 14 hodin denně jsem se nezastavila, psychicky - třeba nutnost být stále ve střehu a ještě k tomu pořád v angličtině, (nakonec to došlo tak daleko, že jsem se musela napřed hluboce zamyslet, pokud jsem chtěla napsat domů česky nějakou zprávu ;-)), vstřebávat všechny nové informace o tamnějším systému a stále dávat pozor, abych byla, alespoň s Trey ve správnou dobu na správném místě. Ovšem byla to také zkušenost k nezaplacení. Také myslím, že máme s Trey na co být hrdé :-)

Splnila jsem si jeden ze svých snů a skutečnost předčila moje veškerá očekávání od této akce. Setkala jsem se s mnoha skvělými australáky i jejich chovateli a majiteli. Na ASCA akcích je opravdu báječná atmosféra a u většiny lidí je výhra až na druhém místě. Většina z nich se sem sjíždí z celých Spojených států, aby se setkala s přáteli, pochlubila se svými miláčky, získala nebo se naopak podělila o svoje zkušenosti a jen tak mimochodem se utkala právě v té "jejich" disciplíně či disciplínách, které je zajímají. Nebyly jsme tam s Trey jediní účastníci z Evropy - pořadatelé měli velmi dobrý nápad a u tabule, kam se věšely výsledky dali k dispozici mapu celého světa s prosbou, aby každý špendlíkem označil místo, odkud přijel. Na mapě se postupně během týdnem objevovaly další a další špendlíky označující různé evropské země. Když jsem později prohlížela katalog, spousta z nich přijela "jen" na kukandu. Aktivně se účastnilo jen pár jedinců hlavně výstavy a snad pasení. Trey byla prvním australským ovčákem z Evropy, který se zúčastnil Agility ASCA Nationals Trialu a také první evropský AO, který získal ASCA tituly v agility.

Toto byly moje první Nationals, ale rozhodně ne poslední a dříve nebo později se tam znovu podívám.

Na závěr bych chtěla poděkovat Ann Shope za skvělé předvádění Trey. A také Dottie s Amy, které po celou dobu statečně čelily mým otázkám.

Tyto stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024 x 768 bodů a vyžadují prohlížeč podporující JavaScript.
Použití jakéhokoliv materiálu z těchto stránek pouze se souhlasem autora!
Copyright © Martina Hodková, 2008 - 2010

Naposledy změněno: 4.3.2008